Proč máme vůbec plýtvání jídlem řešit?

Hlavně kvůli negativním vlivům na životní prostředí. Produkce potravin a činnosti s tím spojené jsou zodpovědné za produkci asi čtvrtiny emisí skleníkových plynů. Naše rozhodnutí, co si dáme k jídlu, tedy mají zásadní vliv i na to, jak jako společnost zacházíme s přírodními zdroji.

Podle studie amerického think-tanku World Resources Institute se ukazuje, že pokud by plýtvání potravinami bylo státem, byl by svými emisemi po Číně a Spojených státech třetím největším znečišťovatelem. Produkce potravin má také na svědomí více skleníkových plynů než lodní, letecká a automobilová doprava dohromady. Vědci v projektu Drawdown představili 100 řešení, jak snížit dopad klimatické krize. Jako třetí nejdůležitější řešení, které má největší vliv na možnou změnu, uvedli právě snížení plýtvání potravinami.

Více než jedna třetina zemské pevniny se využívá k zemědělství. Tvoří ji pastviny a pole, na kterých pěstujeme potraviny. Zvětšování této plochy zhoršuje schopnost planety vypořádat se s negativními dopady lidské činnosti. Proto je problematické, když se kácí deštné pralesy v Amazonii a Indonésii, aby vznikaly nové plochy pro pěstování sóji či palmového oleje. V další rovině pak má tato lidská činnost negativní důsledky i na místní ekosystémy.

Produkce potravin má také zásadní podíl na tom, jak hospodaříme s vodou. Až 70 % vody na světě se používá v zemědělství. To platí i pro EU, kde se podle Evropské agentury pro životní prostředí nejvíce vody využívá právě v zemědělství (téměř 40 % celkového objemu vody spotřebované v Evropě za rok). Vyšší množství teplých dní a méně srážek má za důsledek to, že se voda není schopna rychle doplňovat a v krajině i domácnostech chybí.

Tento trend potvrzuje portál Akademie věd ČR Intersucho, který dlouhodobě monitoruje stav sucha v Česku. V létě i v zimě bohužel obecně ubývá srážek a množství spodních vod. Hydrometeorologové proto varují, že pokud se situace v další dekádě nezmění, bude mít úbytek vody zásadní vliv na zemědělskou produkci a na lesy. Voda je předpokladem pro fungování života na Zemi, a proto způsob, jak s ní hospodaříme, bude mít vliv na to, jak se nám tu bude žít.

Pěstování potravin se neobejde bez vody a v konvenčním zemědělství ani bez umělých hnojiv. Půda tak ztrácí přirozenou schopnost regenerace, proto do ní musíme dodávat dusík, fosfor a další chemické látky. Ne všechny látky se ale dostanou k rostlinám a část z nich proteče půdou do spodních vod nebo do řek. Ty pak plynou do moří a oceánů, kde odčerpávají kyslík a způsobují úbytek původních živočišných a rostlinných druhů. Mrtvé zóny v Baltském moři pokrývají dnes plochu podobnou rozloze Irska a jsou výsledkem intenzivní zemědělské činnosti.

Intenzivní zemědělství má také negativní vliv na biodiverzitu, což potvrzuje studie Mezivládního panelu pro biodiverzitu a ekosystémové služby z roku 2019. Podívejme se například na problém úbytku hmyzu v Evropě, který je nepostradatelným článkem potravního řetězce. Skupina německých entomologů sledovala v rozmezí 27 let na 63 místech po Německu množství hmyzu v krajině. Závěry její rozsáhlé studie potvrdily, že došlo k dramatickému úbytku, a to až o 76 % mezi lety 1989 a 2016. Na vině jsou podle časopisu Nature zvyšování teploty a ztráta přirozeného prostředí.

Co se děje s naším odpadem, kam putuje, daří se jej efektivně třídit a znovu zpracovávat? Podle údajů Ministerstva životního prostředí ČR každý Čech vyprodukuje 537 kilogramů odpadu za rok. Každoročně se sice daří zlepšovat třídění, biologicky rozložitelný odpad však stále tvoří významnou část odpadu komunálního (podle Institutu cirkulární ekonomiky tvoří 42 % našich popelnic). Problém nastává ve chvíli, kdy se biologický odpad ukládá na skládky a rozkladem bez přístupu vzduchu vzniká kromě CO₂ i metan. Ten je dvacetkrát intenzivnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý.

Plýtvání potravinami má také sociální rozměr. Řadu z vás napadne, proč je na planetě podle OSN stále téměř 800 milionů lidí, kteří trpí podvýživou, i když vyrobíme více potravin, než jsme schopni sníst. Proč jim je prostě nedáme? Z logistických důvodů to bohužel není snadné, a navíc bychom tím jen řešili problém mimo místo jeho vzniku. Pro řešení problematiky hladu je mnohem důležitější porozumět jeho příčinám. Pro mnoho lidí může být překvapivý už jen fakt, že to, jak se v EU plýtvá jídlem, má vliv na to, jestli v Nigérii porostou ceny pšenice. Když totiž Evropané nebo Američané nakoupí o čtvrtinu více potravin, než nakonec sní, zvedne to cenu této globální komodity. V důsledku toho si ji pak chudí obyvatelé této africké země nebudou moci dovolit. Naše nadspotřeba tak ovlivňuje životy lidí na druhém konci světa.

Ač to nebývá často vidět, i v České republice je téměř milion lidí ohrožen chudobou. V rámci světových měřítek jsme sice v dobré situaci, i tak zde ale stále žije velké množství lidí, kteří si nemohou dovolit teplou stravu několikrát týdně. Proto se nabízí hledat řešení, jak nadbytečné potraviny, ať už z výroby, nebo obchodních řetězců, dostat k potřebným. Naštěstí u nás existuje síť potravinových bank, které přebytečné jídlo sociálně slabším lidem dokážou redistribuovat, jejich kapacity jsou však stále omezené.

„Česko čelí posledních několik let hrozbám sucha. Mluvil jsem o tom s dědou, který tu v určité míře hospodařil odjakživa, a říkal, že něco takového nepamatuje. Vím, že byla extrémní sucha v roce 1946 a 1947, potom ještě někdy v 60. letech, ale tehdy prostě jen nepršelo. Tolik dní s teplotou nad 30 stupňů ale nebylo: půda se dneska vysuší rychleji a vítr z ní odvane vlhkost úplně.“
– zemědělec Vojtěch Sýkora

Plýtvání jídlem má také nedozírné ekonomické důsledky. Podle Evropské komise ztratíme či vyhodíme potraviny v hodnotě neuvěřitelných 149 miliard eur, což je třikrát více než rozpočet České republiky na jeden rok. A ušetřené peníze by šly využít na jiné, užitečnější věci.

Omezení plýtvání jídlem může být na úrovni domácností zajímavou finanční úsporou. Podle britské organizace WRAP by domácnosti ve Velké Británii dokázaly ročně ušetřit až 700 liber, tedy 20 000 korun. V České republice nemáme bohužel přesná data, ale Sociologický ústav Akademie věd ČR odhaduje, že by úspora domácnosti mohla dosáhnout i 8 000 korun ročně.

Stojí před námi výzva, jak se vypořádat s negativními dopady plýtvání potravinami na naše životní prostředí, peněženky a lidi ohrožené chudobou. Bude to nelehký úkol, ale v týmu Zachraň jídlo věříme, že jenom společně můžeme čelit těmto současným hrozbám a slíbit dalším generacím, které po nás přijdou, že jim nepředáme planetu v horším stavu, než v jakém jsme ji získali od svých předků. V České republice sice stojíme na začátku svého snažení, ale za šestileté působení své organizace vidíme, jak se věci mění k lepšímu.